Ukázka z knihy
KAPITOLA 2
– šachová partie – zastavil se čas!
Aniž to mohla Alenka jakkoli ovlivnit – přistávala. Křídla, s nimiž letěla, byla neoblomná. Dopadla přesně na správné místo – místo srdcové královny.
„Počkat? Kde je vlastně královna?“ divila se Alenka. Ta druhá, cizí, bílá stála po králově pravici, jakoby se nechumelilo. Vlastně - všechny figurky stály na svých místech – střelci s napjatými luky – stačilo kýchnout a vystřelí – koně skákali na místě na svém jediném velkém kopytu - zato králové byli poklidní. Možná to bylo kvůli té vysoké královské koruně. Podle Alenky byli vůbec rádi, že jí udrželi na hlavě. Nebýt té koruny, tak jsou vlastně hrozně malincí a směšní…
Ať se tady dělo cokoli, dívce se tohle místo ani za mák nezamlouvalo.
„Nejvyšší čas, se vytratit!“ pomyslela si a nenápadně couvla o krok zpět. Bylo tam prázdno. A nejen tam. Ať šlápla Alenka kamkoli jinam z políčka ven, země se pod ní začala propadat. Musela zůstat.
„Chci odsud pryč!“ začala panikařit.
„Uklidněte se, má drahá. Za chvíli začíná bitva.“ promluvil na ni srdcový král stojící po její pravici.
„Bitva?“
„Zajisté. Nebojte, vyhrajeme. Znáte přeci šachy, ne? Stačí jen zajmout toho směšného krále s tou jeho ještě směšnější korunou. Podívejte, drahá, jak hloupě v ní vypadá? Copak v jejich zemi nemají zrcadla?“
Alenka mlčela. Nevěděla, co by k tomu řekla. Vzpomněla si na maminku, která říkávala, že jsou chvíle, kdy je lepší mlčet. Taky říkala, že se tak malé holčičky, jako Alenka, nemají bavit s cizími lidmi. To samé říkala i Alenčina paní učitelka. A ta má přece vždycky pravdu! Mít pravdu je její práce. Na druhou stranu – pokud něco říkala o odpovídání na otázky, tak jen to, že se máme pokusit odpovědět pokaždé, i když si zrovna nejsme jistí správnou odpovědí. To je dilema! Svět je někdy zapeklitě složitý na tak malé děvčátko, jakým Alenka byla.
Rozhodla se odpovědět. „Nemyslím si, že by tam neměli zrcadla. Mají je i u mé babičky na vesnici. A tam není ani obchod. Přijíždí tam každou středu autobus plný jídla… Pojizdná prodejna!“ vzpomněla si Alenka na divný název.
Král, jakoby dívku neposlouchal. Lehce se usmál a dál pohledem hypnotizoval nepřátelského krále.
Ostatní tak schovívaví k děvčeti nebyli.
„Kde je srdcová královna? Co je to za holku? To přece není královna…“ bylo slyšet špitat si mezi pěšáky.
Alenka dostala strach. Nelíbilo se jí tu. Navíc - šachy její silnou stránkou nebyly. Přemýšlela, jak z téhle šlamastiky ven. Než ale stihla na cokoli přijít, zjevil se on! – bílý králík! Vytáhl své velké cibulové hodinky, třikrát vyskočil do vzduchu, zhluboka se nadechl. Pak si všimnu Alenky a všechen ten pracně nabraný vzduch zase vydechl. Zasekl se na jejím pohledu, jakoby hleděl na mimozemšťana. Vypadal, jak kdyby chtěl něco vykřiknout. Naštěstí ho předběhly jeho zlaté cibulové hodiny.
„Čas! Není čas! Hra začíná!“ vykřikl králík, vyskočil do výšky a zatřepetal nohama. Než stačil dopadnout oběma tlapama na zem, vyřítil se proti němu bílý pěšec.
„Breaker! Líp začít nemohli!“ postěžoval si Král Alence.
„Breaker?“ nechápalo děvče.
Nebylo třeba odpovídat. To, co viděla, byla dostačující. Bílý začal tancovat break dance. Nejprve udělal stojku, čímž postoupil o políčko vpřed. Dopadl na pravou nohu a udělal kotoul vbok. Nakonec se postavil na hlavu a začal celým tělem točit dokola. Zajímavá podívaná. Alenka vypadala užasle, ale i zmateně – copak takhle táhne pěšec?
„Jak to myslíte, má drahá?“ podivil se král.
„Ten pěšec netáhl podle pravidel!“ rozčilovala se Alenka.
„Podle jakých pravidel?“ podivil se král. „Nebuďte směšná, drahá. Šachy přece žádná pravidla nemají…“
„Šachy, že nemají pravidla?“ Alenka byla zmatená. Koukala na věže tančící rumbu až se pod nimi zem otřásala, bílou královnu upravující králi korunu na hlavě a na bílého králíka, který v tom zmatku nestačil utéct.
„Bílý králík!“ vykřikla Alenka. Chtěla se za ním rozutéct, ale opět to nešlo. Ať šlápla na jakékoli políčko místo toho svého, země se začala propadat.
„Nejste na řadě, má drahá.“ radil Alence král.
„Cože? A kdy tedy budu na řadě?“
„Jste přece královna. Budete tu se mnou, po mém boku. Navěky.“
„Navěky? To nemůžu! Musím domů. Už teď má určitě maminka strach. A kdo by krmil Micku? To je má kočka, víte?“ vysvětlovala Alenka.
„Kočka!“ vyděsil se král. „Odporné stvoření! Hned jí zavřeme do věže!“ rozčiloval se král. „Stráže!“
V mžiku ke králi napochodoval jeden ze střelců.
„Ty jsi tu jediný?“ otázal se král střelce.
„Ano, pane. Pravého vyšachovali jezdci.“
„Ach, ti jezdci!“ rozčiloval se král spíš sám pro sebe. „Nesnášim jezdce!“
„Přál jste si, pane?“ připomněl se střelec.
„Ach, ano. Ta královnina kočka! Micka! Chyťte ji a zavřete do věže!“ rozkázal král.
„Ano, výsosti. A kde ji mám hledat?“
„Kde jí má hledat, drahá?“ obrátil se král k Alence.
„Micka? Ta je doma, ale…“
Víc král slyšet nepotřeboval.
„Slyšel jste! Je doma. Jděte tam, a zatkněte jí!“
„Ano, výsosti!“ uklonil se střelec a odešel plnit úkol.
Alenka si přišla dočista ztracená. Netušila kde je ani co tu dělá. Doma bude mít jistojistě už nejmíň trojitýho zaracha, což jí zrovna v tuhle chvíli pramálo trápilo. Vždyť nikde jinde než doma by si být ani nepřála. To je typické! Alenka i toho všimla už mnohokrát… přesně to, co bychom si přáli, nemáme. Přitom si nepřála nic těžkého ani světoborného. Jen být doma. Dívce bylo do pláče. Ale jen malinko a na chvíli, protože než stačila uronit první slzu, přiklusal K Alence kůň bez jezdce.
„Nasedni na mě! Rychle! Než mě vyšachují!“ prosil dívku. Alenka na koni jezdit neuměla. Zkoušela to jen jednou. V zoologické zahradě měli jako atrakci jízdu na koních. Ne, že by se jí zážitek nelíbil. Měla toho nejkrásnějšího koníka. Bílého. Jmenoval se Sofinka. Ale že by si troufla jet sama, bez cizí pomoci na živém koni? …vlastně ne živém. Šachovém. Ale živý byl stejně. …no ať už tak či tak, odpověď zněla NE! A i přes ni, začala Alenka šplhat koňovi na hřbet. Nebylo to jako lézt na Sofinku. Hřbet tohoto koně byl o dost drsnější a nepohodlný. Přesto se děvče vyšplhalo.
„Teď zazpívej!“ vybídl Alenku kůň.
„Zpívat? A co?“ podivila se.
„Něco o rychlého. A o koních. Jinak se nerozjedem.“
Proti Alence se vyřítila roztančená věž.
„Rychle!“ zaržal kůň.
Alenka byla ve stresu, nic rychlého, ani o koních jí nenapadalo. V posední chvíli jí zachránila babiččina oblíbená říkanka:
Jeď koníčku, utíkej,
lokaji tě hledají,
mají řetěz velikej,
svobodu víc ti nedají.
Jeď koníčku, utíkej,
Utíkej, nekoukej zpět,
A všemu zlému unikej,
Neb víc nespatříš už svět.
Alenka ji zpívala, jak nejlépe mohla a kůň se doopravdy pohnul z místa. Kdyby jen pohnul – pádil jako vítr, jako blesk, jako střela, jako kůň! Utíkal tak rychle, tak rychleji než všichni ostatní, že Alenka sotva v tom úprku viděla před sebe na cestu. Kdo by se v tom taky vyznal – všude bylo černobílo, místy bíločerno. Ale možná přeci jen! Přeci jen - ale to jen možná – zahlédla v tom černobílu něco čistě bílého. Něco, co by mohl být bílý králík. A kdyby jen mohl být! On to i byl bílý králík! Alenka se vyklonila z koňského hřbetu v domnění toho, že si králíka chytí, ale to se šeredně spletla. Jediné, co stihla v té rychlosti lapit, byly králíkovy zlaté cibulačky připevněné na jeho klopě. Namísto aby mu je vytrhla z tlapek, jí ten časošperk vyhodil ze sedla. Alenka povalila králíka a kutálela se dál a dál, až k velkým železným dveřím bez klíče. Tam se zastavila. Ani se nestačila vzpamatovat a už se za ní řítil nehorázný zvuk naštvaného králíka.
„Čas! Mé hodiny! Ukradla mi hodiny! Zachyťte jí.“
Situace se obrátila. Tentokrát se nesnažila chytit Alenka bílého králíka, ale králík Alenku. Králík byl u Alenky dřív, než bys řekl „cupy dup“. Hodinky jí vzal z ruky a odhopsal nazpátek do herního pole. Pro pořádek se podíval na své milované hodinky a v té chvíli přestal hupsat. Vlastně přestal úplně všechno. I dýchat!
Podíval se s hrůzou na Alenku a pronesl:
„Čas! Zastavil se čas!“